Die Stimme im Sturm - text, překlad
Musíš se nejprve přihlásit. Pokud nemáš účet, tak se zaregistruj
Jenseits der Grenzen dieses Reiches
zog eine Bardin weit durch das Land.
Sie kam mit dem Wind und sie folgte dem Morgen,
der Spielleute Freiheit ist fern aller Sorgen...-
und so fand sie das Schloß an der Klippe Rand
und hatte die Zeichen nicht erkannt;
das Dunkel des Himmels, des Sturmes Lied,
das zu fliehen und niemals zur Rückkehr ihr riet.
Doch sie schritt durch die Pforte, zu seh'n und zu hör'n...-
Wem mag dieses Schloß an der Klippe gehör'n?
Sie fand leere Gänge und einsame Hallen,
still und verlassen, dunkel und kalt.
Ganz so, als hätte ein Fluch alles Leben verbannt,
und schon spürte sie schaudernd des Grauens Hand,
als sie Schritte vernahm, wie in Ferne verhallt,
und sah sie im Licht dort nicht eine Gestalt?
Und sie folgte dem Schatten hinauf in den Turm,
hoch über der Klippe, im tosendem Sturm...-
und verharrte plötzlich mitten im Schritt,
als aus Schatten und Dunkel ein Mann vor sie tritt.
Schrecken durchfuhr sie und ängstliches Zaudern,
doch das Licht seiner Augen zog sie in Bann,
und mit dunklen Wogen, die ihn umgaben,
schien er sich an ihren Entsetzen zu laben,
bevor er leise zu sprechen begann
und bat, daß sie ihr traurigstes Lied für ihn sang.
Doch so sanft seine Stimme auch erst in ihr klang,
war sie doch wie ein Schwert, das ihr Herz durchdrang.
So ergriff sie die Laute, mit Schmerzen im Blick
Und fügte sich so ihr dunkles Geschick.
Schon ließ sie die Saiten für ihn erklingen
Und begann ein Lied über Tränen und Wut.
Der Klang ihrer Stimme erfüllte die Räume,
und ihr silberner Sang malte gläserne Träume,
erweckend, was im ewigen Schlaf sonst ruht;
ja, selbst kalter Stein weinte Tränen und Blut...-
und gleich wie von Farben aus Wort und aus Klang,
wob ein Licht sie, das selbst tiefstes Dunkel durchdrang.
Doch eines blieb weiterhin unberührt kalt:
Das Gesicht und der Blick jener dunklen Gestalt.
So fragte sie schließlich mit bebender Stimme:
"Welch grausames Schicksal schließt in Schatten Euch ein?
Wieviel Kälte muß Euer Herz nur durchdringen,
und welch dunkles Geheimnis muß tief in Euch klingen,
daß Ihr weniger fühlt, als selbst totes Gestein,
denn kein Traum scheint mehr Hoffnung für Euch zu sein?"
doch sein Blick wurde Eis und sein Wort Dunkelheit:
"Längst hab' ich mich von allen Gefühlen befreit,
denn wirkliche Macht kann nur jenem gehör'n,
den nicht Liebe noch Angst oder Schmerzen berühr'n!"
Und er zog einen Dolch von dunklen Kristallen
Und stieß ihn der Bardin mitten ins Herz.
"Gefühle und Träume, sie können nichts geben
und sie retten auch nicht Euer nichtiges Leben!
So fühlt nun hier Euren letzten Schmerz,
der Leben mir gibt, denn ich habe kein Herz!"
und sterbend blickte sie zu ihm hin,
und weinte, den mitleiderfüllt war ihr Sinn...-
doch ihre Tränen wurden zu Glas und kalt,
kaum daß sie berürten die dunkle Gestalt.
Doch seit jenem Tage hoch über der Klippe,
trägt dort der Wind ihr trauriges Lied,
in den einstmals so stillen, verlassenen Räumen
singt nun ihre Stimme von traurigen Träumen;
Und jeder des Schlosses Nähe flieht,
aus Angst, was wohl hinter der Mauer geschieht.
Doch sie muß dort singen für alle Zeit,
denn ihr Geist wird erst von dem Fluch befreit,
wenn durch ihre Lieder das Herz erwacht,
dessen Hand ihr dort den Tod gebracht...Na druhé straně hranic této říše,
táhla bardka napříč zemí.
Přišla s větrem a s ránem pokračovala,
hra na loutnu ji osvobozovala od všech starostí.
A tak našla ten zámek na kraji útesu...-
a nepoznala ta znamení.
Tu temnotu na nebesích, píseň bouřky
o útěku a varování o nemožném návratu.
A přece kráčela branou, aby viděla a slyšela...-
Komu může patřit tento zámek na útesu?
Našla prázdný vchod a osamělé haly,
tiché a opuštěné, tmavé a chladné.
Skoro tak, jakoby odtud vyhnala život jakási kletba
a už cítila chvějící se šedivou ruku.
Jak tak kráčela, její kroky se ozívaly v dáli
a neviděla snad právě támhle ve světle postavu?
A tak následovala stín do té věže,
čnící se vysoko nad útesem, v burácející bouři.
A najednou se zarazila uprostřed kroku,
jakoby ze stínu a tmy právě vystoupil muž.
Prošel jí strach a bojácné zaváhání,
ale přece to světlo v jeho očích ji učarovalo
a s temnou vlnou, která ho obklopovala,
a zdálo se, že ho její hrůza posilnila,
předtím než začal tiše mluvit
a prosil, aby mu zazpívala svoji smutnou píseň.
A přesto tak něžně v ní jeho hlas zněl,
byla jako by do ní blesk udeřil, tak moc to jejím srdcem
pronikalo.
Tak s bolestí jiskřící v očích popadla loutnu
a postavila se tak svému temnému osudu
a nechala pro něj rozeznít ty struny.
A začala svou píseň o slzách a zlosti.
Zvuk jejího hlasu naplnil komnaty
a její stříbřitý zpěv maloval skleněné sny,
probuzený z toho, co jinak odpočívalo věčným spánkem.
Vždyť i studený kámen ronil slzy a krev...-
a hned jako z barev ze slova a zvuku,
protkalo ji světlo z nejhlubších temnot.
A přece jen jedna věc zůstávala i nadále chladná:
Obličej a pohled té temné postavy.
Zeptala se ho tedy svým rozechvělým hlasem:
"Který krutý osud Vás zavřel do stínu?
Kolikpak chladu musí proniknout Vašim srdcem
a které temné tajemství se hluboko ve Vás
rozléhá,
že cítíte míň než mrtvá skála,
protože žádný sen se pro Vás nezdá být nadějí?"
Ale jeho oči zůstaly jako led a jeho slova jako temnota
"Už dávno jsem se odprostil od všech pocitů,
neboť opravdová síla může patřit pouze tomu,
koho se nedotýká žádný strach nebo bolest!"
A vytáhl dýku z temného krystalu
a vrazil ji bardce rovnou do srdce.
"City a sny, nemůžou nikomu nic dát
a nezachrání ani Váš bezcenný život!
Tak pociťte teď svou poslední bolest, která
mi dává život, neboť já nemám žádné srdce!
A umírající na něj pohleděla
a plakala, naplněná žalostí byla její mysl...-
a přece se její chladné slzy proměnily ve sklo,
sotva se dotkly temné postavy.
Ale od té doby, tam vysoko nad útesem
vítr nese její smutnou píseň.
V těch kdysi tichých a opuštěných komnatách
teď zpívá její hlas ze smutných snů;
A každý utíká k zámku,
ze strachu, co se děje za zdí.
Ale ona tam musí zpívat po celou dobu,
neboť její duše bude osvobozena od kletby až tehdy,
až skrze své písně probudí srdce,
johož ruka jí přinesla smrt.
zog eine Bardin weit durch das Land.
Sie kam mit dem Wind und sie folgte dem Morgen,
der Spielleute Freiheit ist fern aller Sorgen...-
und so fand sie das Schloß an der Klippe Rand
und hatte die Zeichen nicht erkannt;
das Dunkel des Himmels, des Sturmes Lied,
das zu fliehen und niemals zur Rückkehr ihr riet.
Doch sie schritt durch die Pforte, zu seh'n und zu hör'n...-
Wem mag dieses Schloß an der Klippe gehör'n?
Sie fand leere Gänge und einsame Hallen,
still und verlassen, dunkel und kalt.
Ganz so, als hätte ein Fluch alles Leben verbannt,
und schon spürte sie schaudernd des Grauens Hand,
als sie Schritte vernahm, wie in Ferne verhallt,
und sah sie im Licht dort nicht eine Gestalt?
Und sie folgte dem Schatten hinauf in den Turm,
hoch über der Klippe, im tosendem Sturm...-
und verharrte plötzlich mitten im Schritt,
als aus Schatten und Dunkel ein Mann vor sie tritt.
Schrecken durchfuhr sie und ängstliches Zaudern,
doch das Licht seiner Augen zog sie in Bann,
und mit dunklen Wogen, die ihn umgaben,
schien er sich an ihren Entsetzen zu laben,
bevor er leise zu sprechen begann
und bat, daß sie ihr traurigstes Lied für ihn sang.
Doch so sanft seine Stimme auch erst in ihr klang,
war sie doch wie ein Schwert, das ihr Herz durchdrang.
So ergriff sie die Laute, mit Schmerzen im Blick
Und fügte sich so ihr dunkles Geschick.
Schon ließ sie die Saiten für ihn erklingen
Und begann ein Lied über Tränen und Wut.
Der Klang ihrer Stimme erfüllte die Räume,
und ihr silberner Sang malte gläserne Träume,
erweckend, was im ewigen Schlaf sonst ruht;
ja, selbst kalter Stein weinte Tränen und Blut...-
und gleich wie von Farben aus Wort und aus Klang,
wob ein Licht sie, das selbst tiefstes Dunkel durchdrang.
Doch eines blieb weiterhin unberührt kalt:
Das Gesicht und der Blick jener dunklen Gestalt.
So fragte sie schließlich mit bebender Stimme:
"Welch grausames Schicksal schließt in Schatten Euch ein?
Wieviel Kälte muß Euer Herz nur durchdringen,
und welch dunkles Geheimnis muß tief in Euch klingen,
daß Ihr weniger fühlt, als selbst totes Gestein,
denn kein Traum scheint mehr Hoffnung für Euch zu sein?"
doch sein Blick wurde Eis und sein Wort Dunkelheit:
"Längst hab' ich mich von allen Gefühlen befreit,
denn wirkliche Macht kann nur jenem gehör'n,
den nicht Liebe noch Angst oder Schmerzen berühr'n!"
Und er zog einen Dolch von dunklen Kristallen
Und stieß ihn der Bardin mitten ins Herz.
"Gefühle und Träume, sie können nichts geben
und sie retten auch nicht Euer nichtiges Leben!
So fühlt nun hier Euren letzten Schmerz,
der Leben mir gibt, denn ich habe kein Herz!"
und sterbend blickte sie zu ihm hin,
und weinte, den mitleiderfüllt war ihr Sinn...-
doch ihre Tränen wurden zu Glas und kalt,
kaum daß sie berürten die dunkle Gestalt.
Doch seit jenem Tage hoch über der Klippe,
trägt dort der Wind ihr trauriges Lied,
in den einstmals so stillen, verlassenen Räumen
singt nun ihre Stimme von traurigen Träumen;
Und jeder des Schlosses Nähe flieht,
aus Angst, was wohl hinter der Mauer geschieht.
Doch sie muß dort singen für alle Zeit,
denn ihr Geist wird erst von dem Fluch befreit,
wenn durch ihre Lieder das Herz erwacht,
dessen Hand ihr dort den Tod gebracht...Na druhé straně hranic této říše,
táhla bardka napříč zemí.
Přišla s větrem a s ránem pokračovala,
hra na loutnu ji osvobozovala od všech starostí.
A tak našla ten zámek na kraji útesu...-
a nepoznala ta znamení.
Tu temnotu na nebesích, píseň bouřky
o útěku a varování o nemožném návratu.
A přece kráčela branou, aby viděla a slyšela...-
Komu může patřit tento zámek na útesu?
Našla prázdný vchod a osamělé haly,
tiché a opuštěné, tmavé a chladné.
Skoro tak, jakoby odtud vyhnala život jakási kletba
a už cítila chvějící se šedivou ruku.
Jak tak kráčela, její kroky se ozívaly v dáli
a neviděla snad právě támhle ve světle postavu?
A tak následovala stín do té věže,
čnící se vysoko nad útesem, v burácející bouři.
A najednou se zarazila uprostřed kroku,
jakoby ze stínu a tmy právě vystoupil muž.
Prošel jí strach a bojácné zaváhání,
ale přece to světlo v jeho očích ji učarovalo
a s temnou vlnou, která ho obklopovala,
a zdálo se, že ho její hrůza posilnila,
předtím než začal tiše mluvit
a prosil, aby mu zazpívala svoji smutnou píseň.
A přesto tak něžně v ní jeho hlas zněl,
byla jako by do ní blesk udeřil, tak moc to jejím srdcem
pronikalo.
Tak s bolestí jiskřící v očích popadla loutnu
a postavila se tak svému temnému osudu
a nechala pro něj rozeznít ty struny.
A začala svou píseň o slzách a zlosti.
Zvuk jejího hlasu naplnil komnaty
a její stříbřitý zpěv maloval skleněné sny,
probuzený z toho, co jinak odpočívalo věčným spánkem.
Vždyť i studený kámen ronil slzy a krev...-
a hned jako z barev ze slova a zvuku,
protkalo ji světlo z nejhlubších temnot.
A přece jen jedna věc zůstávala i nadále chladná:
Obličej a pohled té temné postavy.
Zeptala se ho tedy svým rozechvělým hlasem:
"Který krutý osud Vás zavřel do stínu?
Kolikpak chladu musí proniknout Vašim srdcem
a které temné tajemství se hluboko ve Vás
rozléhá,
že cítíte míň než mrtvá skála,
protože žádný sen se pro Vás nezdá být nadějí?"
Ale jeho oči zůstaly jako led a jeho slova jako temnota
"Už dávno jsem se odprostil od všech pocitů,
neboť opravdová síla může patřit pouze tomu,
koho se nedotýká žádný strach nebo bolest!"
A vytáhl dýku z temného krystalu
a vrazil ji bardce rovnou do srdce.
"City a sny, nemůžou nikomu nic dát
a nezachrání ani Váš bezcenný život!
Tak pociťte teď svou poslední bolest, která
mi dává život, neboť já nemám žádné srdce!
A umírající na něj pohleděla
a plakala, naplněná žalostí byla její mysl...-
a přece se její chladné slzy proměnily ve sklo,
sotva se dotkly temné postavy.
Ale od té doby, tam vysoko nad útesem
vítr nese její smutnou píseň.
V těch kdysi tichých a opuštěných komnatách
teď zpívá její hlas ze smutných snů;
A každý utíká k zámku,
ze strachu, co se děje za zdí.
Ale ona tam musí zpívat po celou dobu,
neboť její duše bude osvobozena od kletby až tehdy,
až skrze své písně probudí srdce,
johož ruka jí přinesla smrt.
Nenia C'Alladhan
- Sternblumennacht
- Die Stimme im Sturm
- Schwarzer Spiegel
- Schattengesang
- Der See des Vergessens
- An die Sterne
- Schwarzer Spiegel II
- Lied der Todesfee
Nenia C'Alladhan texty
- 1. Sternblumennacht
- 2. Die Stimme im Sturm
- 3. Der See des Vergessens
- 4. An die Sterne
- 5. Schwarzer Spiegel
- 6. Schwarzer Spiegel II
- 7. Lied der Todesfee
- 8. Schattengesang